Voda je pro lidský organismus nezbytná. Vodní nádrže byly, jsou a budou strategickými objekty. Bazény jsou sice zbytné a nestrategické, přesto se v nich (aspoň) trochu smočme.

Obecně o fenoménu voda viz heslo VODA. Zde se podíváme, jak si člověk vodu z přírodního okolí vymezoval, ohrazoval, schraňoval pro nejrůznější účely - třeba pro napájení obyvatelstva a dobytka, chov ryb, hygienické, rituální či sportovní použití.*P

Terminologie

Budiž nám dovolena jistá licence: za bazény - tedy umělé, člověkem vytvořené vodní nádrže (rezervoáry) - považujme (pro naši momentální situaci) také rybníky. Byť jsou v přírodě, respektive v otevřené krajině, jsou to vodní díla vzniklá lidským přičiněním čili jsou to umělé vodní stavby, takže to není zas až tak krkolomné použití.

Člověk jako tvor vzešlý z vody či aspoň velmi závislý na vodě, je ostatně také svým způsobem takový malý rezervoár vody - v lidském těle voda tvoří víc jak 60 % jeho váhy. Není divu, že lidstvo má k vodě a jejímu držení takový blízký a kladný vztah.

Historie

Bazény ve svém počátku nebyly prostředím pro provozování plaveckých radovánek v dnešním slova smyslu a pojetí. Byly to vodní nádrže sloužící spíše jako lázně. Nejstarší známý takový objekt byl archoelogy odkryt v Mohendžodaru v pákistánské provincii Sindh v povodí řeky Indu. Archeologové ho datují do třetího tisíciletí před naším letopočtem a ne nadarmo se o něm píše jako o „Velké lázni“ a předpokládá se, že byl užíván k náboženským obřadům.

Ve starověku se s podobnými stavbami později potkáváme častěji. Příkladem budiž Posvátný rybník (nazývaný - egyptští bozi vědí proč - jako jezero), v areálu staroegyptského boha Amon-Re v chrámovém komplexu Karnaku u Luxoru. Vodní nádrž sloužící především chrámovým kněžím ke koupelím nechal zbudovat Amenhotep III. (jméno znamená Amon je spokojen), faraon 18. dynastie vládnoucí v letech 1390-1353 př. n. l.

Vedle kultovních staveb byly budovány i objekty s jednoznačně světským určením. V starověkém Řecku bylo plavání součástí výchovy/výuky chlapců už v raném „školním“ věku. Není divu, že Řekové budovali veřejná zařízení typu koupališť. První veřejné lázně, známé jako palestra byly ve starém Řecku zřízeny mezi lety 800 až 600 před Kristem. V tomto víceúčelovém zařízení nechyběl plavecký bazén. Filozof, pedagog a matematik Aristoklés, myslitel známý pod pseudonymem Platón, povzbuzoval u dětí výuku plavání, kterou považoval za stejně důležitou jako výuku matematiky, filozofie či astronomie.

Starověcí Římané stavěli vyhřívané plavecké bazény, o lázeňských bazénech nemluvě. Bohatý římský šlechtic Gaius Cilnius Maecenatus (důvěrník a rádce Gaia Octavia, pozdějšího prvního římského císaře Augusta) nechal vlastním nákladem zbudovat ve Věčném městě první veřejný vyhřívaný plavecký bazén v 1. století před Kristem. Nejen proto se stal příslovečným mecenášem. Vyhřívané bazény se od té doby staly v Římě standardem.
Každé větší město ba i osada v době římského císařství provozovaly veřejné lázně. Často to nebyly jen prosté koupelny pro očistu, ale tato zařízení disponovala několika bazény s ohřívanou vodou různé teploty. Mnohde v nich používali stříbrné desky, o nichž věřili, že zajišťují něco na způsob dnešního chemického čistění a dezinfekce.

Obecná vášeň pro bazénové koupání bohužel odešla s rozpadem Římské říše.

Zatímco Římané povýšili praxi plaveckých bazénů a lázní na umění, v Evropě se bazény znovu objevily až v Anglii v 19. století.
Středověk s ohledem na ekonomickou náročnost provozování veřejných, ale i soukromých bazénů, nepřál výstavbě objektů pro provozování plavání. Radost, potěcha i užitek z lázeňských zařízení sice nepřestaly, ale jejich existence nabyla značně skromnějších forem. Vesměs dřevěné kádě různých velikostí sice umožňovaly prožívat dobrodiní lázně, ale plavecké discipliny museli zájemci provozovat mimo tyto rozměry skromné prostory, v nejbližší řece či v rybníku.
Povědomí o dávných rozměrných bazénech a jejich blahodárných účincích však ve společnosti přetrvávalo, byť jen formou ideálu či pohádkovou představou, jak ji známe z renesančního obrazu Lukáše Cranacha st. Pramen mládí (1526), který svědčí o mystické víře v očistnou a obnovující sílu vody.

   

V roce 1828 se koupání stalo dostupnější, když se v Anglii otevřelo první veřejné kryté městské koupaliště. Klub se jmenoval St. George's Baths (Lázně sv. Jiří) a byl to bazén se slanou vodou(!).

Termální lázně Széchenyi nedaleko budapešťské zoologické zahrady jsou největší léčebný termální lázeňský komplex v Evropě. Lázně se nacházejí v novobarokním paláci z roku 1913 a mají 15 vnitřních, krytých bazénů a 3 velké venkovní bazény.

O všeobecné oblibě koupelí v termální vodě v Japonsku by se dalo hovořit dlouze, široce i hluboce... Japonsko je poseté horkými prameny, tzv. onseny. Jedná se o lázeňský prostor, kde je společná koupel po staletí považována za náboženský rituál (základ šintoismu, kde se klade důraz na očistu), léčivou kúru či druh relaxace.

Rituální bazén

zvaný mikve byl součástí židovské společenské/náboženské praxe již v době Prvního (Šalomounova) chrámu (10. stol. př. n . l.). Mikve byla a je tvořena nádrží s přírodní vodou a slouží k rituálnímu očištění osob nebo předmětů. Množství vody, které mikve měla pojmout, se podle různých zdrojů liší: měla by být dost hluboká, aby umožnila dospělé osobě úplné ponoření; byly odkryty ale i mikve s obsahem 300 m³. Ve starověkém Izraeli používali mikve kněží k rituální očistě před službou v Jeruzalémském chrámu. *S

Bazén heraldický

Ve srovnání s četným použitím moře, řek, pramenů a studní ve šlechtické, církevní, městské i cechovní heraldice je výskyt vodních nádrží - bazénů a rybníků - minimální. A to i s konstatováním, že mnohdy lze rozlišit mezi jednotlivými figurami pouze podle znění blasonu, formálního slovního popisu erbu, znaku. Vzácný je příklad znaku mexického města Acejeta, jehož kresba, ač na evropské poměry neobvyklá, je výmluvná.

Bazén korporátní

I v této skupině je použití bazénu a rybníka sporadické, většinou jsou tyto figury symbolizovány vlnami. O to víc lze ocenit snahy, kdy grafik zadání pojme jinak.

Bazén olympijský

První zaznamenané plavecké závody se konaly v Japonsku v roce 36 př. n. l. Až v roce 1896 byly plavecké závody zařazeny do olympijských her v řeckých Aténách.
Disciplina plavání (také skoky do vody, synchronizované plavání a vodní pólo) se v rámci letní olympiády odehrává v bazénu, takže si prohlédněme, jak se během desetiletí s tématem popasovali olympijští grafici. Nezaujatému pozorovateli nezbývá než konstatovat, že invence novodobých výtvarníků/designérů není nijak odlišná od jejich staroegyptských předchůdců. Především ty vlnky...

Závěr

Je důležité se zúčastnit a slastné je vítězit!

Poznámky:

*P  K lidmi vybudovaným vodním nádržím patří samozřejmě také přehrady. Ty jsme však vzhledem k zaměření na bazény do pojednání nezahrnuli.

*S  Pro očistnou koupel kněží byl na nádvoří před Šalomounovým chrámem měděný bazén zvaný Roztavené moře s obsahem přes 40 hl spočívající na 12 kovových býcích.

Jeruzalémské Roztavené moře v představě ilustrátora podle biblického popisu

Inspirována touto vodní nádrží mormonská církev (Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů) má v každém svém chrámu obdobný bazén jako mohutnou křtitelnici. Zde provádí křty za mrtvé (sic!)

Baptisterium v Salt Lake Temple - chrámu Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, 20. stol., Salt Lake City, Utah, US

Původní text byl napsán v lednu roku 2023 a publikován ve Fontu č. 190/4/2023 (téma: Bazény).

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikla na koncem srpna téhož roku za veder a lijáků mezi sběrem lesních plodů, najmě hub, v krkonošském zákoutí.