Když se řekne dítě, tak v asociačním řetězci našeho kulturního okruhu často naskočí - no, třeba Ježíšek. Nám, náám naa-roo-di-il seee. Pojďme se podívat, co se povídá o nejslavnějším miminku zdejších povijanů a kolíbek.

Dítě obecně

Očekávání potomka - v češtině ani není tvar pro potomka v ženském rodě (potomkyně asi ne, nebo ho/ji znáte?!) - tedy většinou syna, a obzvláště toho prvorozeného - bylo v helénsko-židovsko-křesťanských kruzích vždy záležitostí nejvyššího řádu, mimořádné důležitosti, ve většině zaznamenaných případů i dynastického významu. Zplození syna, potažmo (legitimního) dědice, bylo v popředí zájmu většiny sňatků od dob, kdy vzniklo (soukromé) vlastnictví, především půdy, tedy od dob neolitické revoluce.

Kult dítěte

Ne že by pračlověk Janeček nemiloval svého prvorozeného syna, ale nutno brát v potaz, že žil v době, kdy párová rodina ještě nebyla zcela vynalezena, kdy plně platilo později Římany formulované poznání-právnické pravidlo Mater semper certa est, pater incertus (Matka je vždy jistá, otec nejistý)*C, takže praotec Janeček musel mít rád všechny děti své tlupy, svého kmene. Fenomén alfa samce není antropology, ani sociálními biology u druhu Homo sapiens prokázán. Děti měly tehdy prostě tatínků víc; kterážto praxe se znovu objevuje i ve střední Evropě.
Výjimečnost vlastního dítěte, především prvorozeného syna, lze předpokládat u všech kultur, kde existovala/existuje patrilinearita. Starý zákon*M k této situaci podává ilustraci několikrát. Kain, první pojmenované dítě v lidských dějinách (našeho evropského okruhu), tedy alespoň jak to líčí Starý zákon, byl Adamův prvorozený syn, a jak víte, byly s ním problémy; první biblický patriarcha Abram až ve svých 86 letech na radu své manželky Sáraj zplodil svého prvního syna, Izmaela, s její otrokyní/služkou jménem Hagar. S Izmaelem byly také problémy, posléze ho za svého praotce začal pokládat islám. Když bylo Abrahamovi 99 let, tak se Sáře narodil Izák a ten si toho taky dost užil, tatínek ho jako výraz své poslušnosti Bohu chtěl obětovat (podříznout!) na oltáři; Mojžíš, zachráněný (jeho jméno má znamenat „z vody vytažený“) před vybíjením všech izraelitských novorozených chlapečků Egypťany, se svým egyptským faraónským adoptivním rodičům neodvděčil zrovna nejušlechtileji, byť mu faraon svým zatvrzelým odmítáním propustit izraelský lid dával záminku. Nechal pobít v egyptské zemi všechno prvorozené, děti i dobytek. Barvitě to popisuje Druhá kniha Mojžíšova, Exodus, kapitola 11 a 12. Nehezké čtení.

Vyvrcholením prvorozených dětí je Dítě Ježíš, s kterým starosti i radosti měli a mají Otec, matka, pěstoun a nakonec i celé lidstvo. Dodnes a není všem dnům konec. Jak říkali Voskovec a Werich: „Čtěte bibli, tam to všechno je.“

Božské dítě není specialita křesťanství, např. hinduismus má ve svém pantheonu již od 4. století před naším letopočtem postavu Bala Krišna - Dítě Kršna*K. I malému Krišnovi hrozilo nebezpečí smrti od strýce Kamsy, severoindického tyrana. Osudová věštba se naplnila - Krišna Kamsu zabil, neměl si začínat...

Stejný motiv - zabíjení všech dětí/potomků, poněvadž podle věštecké předpovědi jsou ohrožením mocenského postavení současného vládce, najdeme i v mýtech dalších kultur. Řecké mýty o stvoření světa uvádí dokonce opakované, následné mordování: Úranos, první bůh nebes, z příčin, které legendy neuvádějí, všechny své děti nenáviděl a svrhnul je do Tartaru, podzemí. Nejmladší Kronos, poňoukán matkou Gaiou, Úrana zbavil mužství a moci a sám se stal samovládcem veškerenstva. Kronos trpěl stejnou obsesí jako jeho otec, a proto všechny své děti hned po narození polykal. Na to aby jeden měl žaludek! Manželovi Kronovi neloajální, své děti milující a upřednostňující Rheia nejmladšího potomka, Dia, ukryla a místo novorozeněte Kronovi nechala spolknout v plenkách zabalený kámen. Kronův žaludek už takovou zátěž nevydržel a v pozdější prohrané bitvě o vládu světa s Diem kámen i Diovy sourozence vydávil. Zeus už žádnou věštbou o moc připraven neměl být, a tak tradici ničení potomků přerušil. To spíš Diova manželka Héra šla po krku dětem, které Zeus plodil se svými četnými milenkami. Na malého Alkeidéa (pozdějšího nejslavnějšího hrdinu řeckých dějin, Hérakla, jméno, jež znamená „Sláva Héře“ sic!) poslala dva smrtící hady, baba jedna. Alkeiďáček hady uškrtil; děti, jak bude ještě zmíněno níže, jsou často kruté.

Zabíjení dětí rodiči (infanticida) či naopak rodičů dětmi (matricida a patricida), často předurčené osudovou věštbou však v antických, héllenských dějinách-mýtech se objevuje i později. Laskavé čtenářstvo jistě zná kauzu Láios vs. Oidipus: thébský král Láios varován věštbou poručil novorozeného synka pohodit v lese, svázat mu nohy a ještě mu nechal probodnout chodidla; osud však neodvrátil, dodnes z toho je komplex. I nejvěhlasnější starořecký obchodní konflikt, známý z veršovaného hrdinského eposu Iliada, jehož autorství je tradičně připisováno básníku Homérovi, v dějepise popisovaný jako trojská válka, byl dle mýtu způsoben neuposlechnutím věštby, která varovala trojského krále, že jestli nechá novorozeného synka Parida naživu, přivodí tím zkázu města. Což se stalo.

Mnohavrstevnatý, v podstatě skoro hekatombický případ Mojžíše byl zmíněn výše.
Ani Herodes Veliký svým nechvalně proslulým vyvražděním chlapečků do dvou let stáří, Mláďátek,*N v Betlémě nezabránil naplnění slov proroků o Vykupiteli.

Z dějin střední Evropy si připomeňme třeba sirotka Zbyslava (po luckém knížeti Vlastislavovi) zavražděného proradným přítelem Durynkem, či kralevice Václava (pozdějšího krále Václava II.) vězněného poručníkem Otou V. Braniborským; naopak Václav/Karel (pozdější císař Karel IV.), prvorozený syn Jana Lucemburského, ten tatínkovi, mamince a většině obyvatel České kotliny*Z udělal hodně radosti.

Dítě v symbolice

Dítě je v mnoha kulturách považováno za symbol nevinnosti a spontánnosti. Ta nevinnost je mu přisuzována přesto, že děti dovedou být velmi kruté až zlé, při svých hrách agresivní a nemilosrdné. I tak hinduismus považuje dětství za božský stav (nevinnosti), který předchází poznání dobra a zla. V křesťanské tradici Ježíš prohlašoval, že jedině pokud budou dospělí jako děti, budou moci vejít do království nebeského. Co tím přesně bylo míněno, je dodnes předmětem teologických i psychologických disputací. Matouš 19, 14: „Ježíš však řekl: ,Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“ *J

V taoistické literatuře dítě ztělesňuje vlastnosti svatého mudrce - nevinnost a otevřenost srdce. Na konci 19. století, kdy byly děti velkou měrou podceňovány a žádalo se od nich, aby „byly vidět, ale nebyly slyšet“, vytvořil britský spisovatel J. M. Barrie postavu Petra Pana, archetypální vzor (věčného) dítěte, které nechce dospět a které má každý v sobě. Petr učí ostatní děti věřit vlastní představivosti i tomu, že dokážou lítat a mohou se vypravit do Země Nezemě. „Nikdy neříkej sbohem. Protože sbohem znamená odejít. A odejít znamená zapomenout.“ - Petr Pan, 1953.

Dítě v psychologii

Výše zmíněný Petr Pan je příkladem jedné z mnoha otázek, které figura dítěte v lidské psychice představuje. Formát tohoto článku neumožňuje tuto problematiku hlouběji prozkoumat, tak jen heslovitě zmiňme některá témata: syndrom Petra Pana (neschopnost nebo neochota přijmout dospělost - samostatnost, zodpovědnost, sebejistotu); s předchozím blízké, ale ne totožné - puer aeternus (věčný chlapec v dospělém muži); vnitřní dítě (část našeho já, která se v důsledku traumat z dětství oddělila od naší vědomé části psychiky; tak, jak jsme chtěli, aby se s námi zacházelo v dětství, musíme se sebou sami zacházet v dospělosti).
Podle německého teologa Eugena Drewermanna (Co je důležité, je očím neviditelné, hlubinně psychologický výklad Malého prince, 1984), se Antoine de Saint-Exupéry ve své knížce vypořádává s přechodem mezi vlastním dětstvím a dospělostí. Malý Princ - disociované alterego samotného vypravěče (Antoine de Saint-Exupéry). Disociaci štěpení spouští stres ze život ohrožující nehody na poušti. Rozhovor mezi pilotem a Malým Princem je vlastně rozhovor dospělého Saint-Exupéryho s jeho vnitřním dítětem. Růže - vrtkavá, vyčítavá matka až možná s hysterickými rysy, která synovi, Saint-Exupérymu, znemožňuje citové odpoutání. Liška - přítelkyně autora. Jinými slovy podle Drewermanna se autor v této knize vypořádává s přechodem mezi vlastním dětstvím a dospělostí.

Péče o vnitřní dítě znamená mít na paměti, že dětství je obvykle drama a dětské pocity jsou intenzivní a zásadní.
Božské dítě: spojení vzpomínek na vlastní dětství a představy výjimečného dítěte, předchůdce hrdiny. Často je vybaveno úžasným nadlidským nadáním již v útlém věku. Frivolnost, radost a hra charakterizují toto věčné dítě, nikdy nevyroste. Zázraky provázejí již jeho narození. Božské dítě je symbol nadějí do budoucna, sazenice potencionality života, novosti jako takové.

Nezanedbatelným fenoménem jsou tzv. neposlušné děti. O jejich charakteru, postoji, chování a dalších otázkách okolo problémů s nimi se vedou nekončící debaty pedagogů, psychologů, psychiatrů a pediatrů (dětských lékařů). To, že děti tzv. neposlouchají, že jsou svéhlavé či prostě jen své, k zoufalství, ale i k radosti svých rodičů, je doprovodný jev vývoje člověka od nepaměti. Dokladem jsou mj. i postavy z pohádek, zmiňme aspoň Smolíčka Pacholíčka, Budulínka. Ostatně ani Ježíš nebyl z tohoto pohledu úplně bezproblémové dítě; svým rodičům, Marii*7 a Josefovi, občas taky dělal těžkou hlavu. Z pochopitelného důvodu dával přednost Otci před pěstounem/otčímem.

Dítě v ikonografii

Proč jsou dětská stvoření na středověkých obrazech tak nedětská a ošklivá? Tuto otázku si položil Matthew Averett, profesor dějin umění na jezuitské Creightonské univerzitě v Omaha, stát Nebraska. Prohlédnete-li si dnešníma očima několik obrazů s motivem Madony s dítětem, tak dospějete ke stejné otázce. Božské dítě v Mariině náručí vypadá spíše jako malý dospělý člověk - homunkulus. Středověcí umělci - oproti renesančním - se méně zajímali o realismus. Jejich pojetím byl styl byzantské ikony. Kánon/koncept homunkulárního Ježíše ovlivnil způsob, jakým byly v těch dobách zobrazovány děti vůbec.

„V období renesance,“ postuluje posléze profesor Averett, „existuje nový zájem o pozorování přírody a zobrazování věcí tak, jak jsou skutečně vidět,“ spíše než expresionistické postoje dřívějšího, středověkého umění. To zahrnovalo realističtější miminka - a krásné cherubíny, kteří si vybrali ty nejlepší rysy čerpané od skutečných lidí. Se změnou postojů dospělých k dětem se změnila i vyobrazení dětí pro dospělé. Ošklivé děti (nebo krásné) jsou odrazem toho, co si společnost myslí o svých dětech, o umění a o jejich cílech jako rodičů. Proč stále chceme, aby naše miminka byla krásná? Díky všem těmto faktorům se děti staly lichotivými postavami, které dnes známe. A to moderní diváci, jako jsme my, snadno pochopili, protože o dětech stále máme nějaké postrenesanční ideály.

Dítě v heraldice

Dítě obecně jako takové není, respektive nebylo v klasické heraldice, která ostatně se dotvořila ve středověku, dostatečně vhodnou figurou pro šlechtické erby. Ani v městské heraldice, ačkoliv vznikala později, kdy už převládající renesační kladný postoj k dětem by to podporoval, figuru dítěte často nenajdeme, spíše jen výjimečně. Výjimku představuje především figura malého Ježíše ve spojení s nějakou dospělou osobou. Nejčastější verzí je dítě s matkou, známá jako figura Madona s dítětem; také dvojice Ježíš s Josefem, sv. Antonínem nebo na ramenou sv. Kryštofa. Hezké je, že ani tak kultovní a ikonická figura, jakou je Panna Maria s Ježíškem, se v jednotlivých konkrétních místních verzích nedrží byzantského kánonu, takže Ježíšek je někdy oblečený, někdy nahý, někdy v povijanu, s korunou na hlavě, bez korunky, se svatozáří, bez ní, atd. Sláva mu, vlastně jim! K výše zmíněným výjimkám vedle anonymních/bezejmenných andílkovských postaviček patří i několik méně známých svatých dětského věku, např. sv. Kyrik (tříletý mučedník pro víru, věřte nevěřte!!).*CC

Dítě korporátní

Firemní a spolková identita pracuje s motivem dítětem hojně. Využívá se jak figura dítěte obecně, tak několik známých dětských postaviček či hrdinů. Velmi často je v logách figura dítě jakoby dětská kresba.

Niño Jesús de Praga

Jesulus Pragensis, Bambino Gesù di Praga, Pražské Jezulátko - tak důvěrně a mile je nazýváno nejslavnější pražské, co pražské - české, co české - evropské*BP, ba světové děťátko. Pravdaže jen v rámci křesťanské víry a kultury; takoví hinduisté, konfucianisté, aboridžinci, předkolumbovští původní obyvatelé amerického kontinentu, prostě pohané a polyteisté všech zemí, a muslimové pochopitelně taky, na Malou Stranu do chrámu Panny Marie Vítězné jednotlivě, natož v davech neproudí a tu pražskou sošku nevzývají, ačkoliv nelze předpokládat, že by tito lidé neměli rádi své děti, opak je pravdou!*AL

Bejby různě rúzné

Závěr

Na motivu dítěte je obzvlášť důležitý moment, že se vlastně až tolik netýká dětí jako spíš dospělých, či pozůstatcích jejich dětské duše v dospělém těle.
Jediný, kdo je dnes schopen našemu vnitřnímu dítěti pomoci - jsme jen my sami!

Poznámky:

*  Děti všech zemí


*7  Třetí meč Marie Sedmibolestné je přičítán tomu, že Ježíš se svévolně vzdálil od maminky a otčíma, a šel debatovat se zákoníky v chrámu


*AL  Fanatičtí muslimové milují své děti tak moc, že jejich přesun do ráje urychlují sebevražednými náložemi. Alláh Akbar...


*C  Od roku 1978, kdy došlo k prvnímu úspěšnému oplodnění in vitro, se princip mater certa již neuplatňuje


*CC  

Mučednictví sv. Julity a sv. Kyrika, francouzský manuskript, 15. stol., FR  •  Svatý Kyrik, F. Laurana, 1470, IT
 •  Mučednictví sv. Julity a sv. Kyrika, 17. stol., anonym, kostel sv. Julity a sv. Kyrika, Villejuif, Île-de-France, FR

 


*J  V podstatě zlidovělé verzi: Nechte maličkých přijíti ke mně!| Evangelisté dosti rafinovaně naformulovali výzvu či varování dospělým ohledně vztahu k dětem - Matouš 18, 10: „Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce.“


*K  Krišna je uctíván jako osmý avatar boha Višnua,. Považuje se za Nejvyššího Boha, prvotní a svrchovanou osobu. Je bohem soucitu, něhy, lásky a je jedním z nejpopulárnějších mezi indickými božstvy.


*M  Patrilinearita v Izraeli je minulostí. Jisté rysy matrilinearity vykazují i tradiční společnosti židovské: v halachickém židovství se za Židy pokládají (jen) děti židovské matky. Toto uspořádání vzniklo patrně až v souvislosti s obsazením Izraele Řeky ve 4. století př. n. l.


*MB  

Černá Matka Boží v Bistrici

 


*N  Pozornému diváctvu jistě neuniklo, že o události v Betlémě se referuje jako o „vraždění neviňátek“. O zabitých prvorozených v Egyptě se jako o neviňátkách nereferuje. Dvojí metr, jak vidno, není novodobý výdobytek.


*BP  www.cartantica.it je - mj. - přehled sošek Svatého Dítětě (Bambinelli Miracolosi) v Itálii, ale i jinde po světě, je zde i odddíl věnovaný Pražskému jezulátku, kterého nazývají Pražský kojenec


*Z  Jednou z výjimek je židovské obyvatelstvo, u těch má Otec vlasti veliký vroubek, zájemci si ráčí dohledat v dějepisných přehledech

Původní text byl napsán v dubnu roku 2021 a publikován ve Fontu č. 180/6/2012 (téma: Potřeby pro mimina).

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikla na podzim téhož roku za větru, plískanic, prvních mrazíků a sněhových vloček v krkonošském zákoutí.